Je konec dějin - rozpadlo se sovětské impérium, zmizelo tradiční soupeření ideologií, západní civilizace jednou provždy zvítězila, zbývá jen její postupné globální rozšíření , vylepšování demokracie a rozšiřování oblastí blahobytu. Už o nic zásadního nejde. Je dobojováno. To byly základní myšlenky obsažené v eseji amerického politologa Francise Fukuyamy zveřejněné v roce 1992. Okažitě získaly mnoho stoupenců. Vyvolaly však zároveň bouřlivou mezinárodní diskusi nejen mezi politology. V zásadě však převažoval optimizmus a pocit uvolnění a bezpečí. Fukuyamovi kritici upozorňovali na nebezpečí narůstajícího napětí v těch částech světa, kde se stýkají a prolínají odlišné hodnotové systémy, tradice, kultury a náboženství. Oponovali - dobojováno zdaleka není. Kosovo, Čečensko a blízký Východ jim tragicky dávaly za pravdu. Nejlépe pak shrnul argumenty proti přílišnému optimismu Samuel P. Huntington ve své knize Střet civilizací, která se stala téměř příručkou politiků, diplomatů i vojenských stratégů. Popsal v ní osm více či méně odlišných „civilizací“ žijících na této planetě a identifikoval možná nebezpečí konfliktů mezi nimi. Jako nejžhavější z nich označil střet civilizace islámské a euroatlantické. Veškerá diskuse definitivně skončila po zářijovém útoku na New York. Od té doby se ohrožení západní demokracie zvenčí stalo zcela zřejmé a to natolik, že vedlo k nevídané mezinárodní spolupráci a názorovému ujednocení. Opět se zdá, že to, co ohrožuje západní, tedy naši civilizaci, je rozpoznáno a bude – byť po dlouhém a složitém boji – přemoženo. Technologická a ekonomická převaha Západu je přece zjevná. Tak to alespoň vnímá větší část veřejnosti.
Není proto příliš populární zdůrazňovat nikoli vnější, tedy snadno identifikovatelné, nýbrž vnitřní, méně nápadné ohrožení, tendence, které se projevují uvnitř samotné západní civilizace a které mohou vést až k jejímu úpadku. Tendence, proti kterým se bojuje velmi nesnadno, které mají mnoho vlivných zastánců a které se navíc tváří vůči civilizaci velmi přátelsky. Vzpomeňme si na kritiku, která se sesypala na hlavu Václava Klause, když v okamžicích vzedmutých protiteroristických a protiislamistických emocí upozorňoval na pověstnou špičku ledovce, jehož součástí jsou ovšem také nebezpečně fundamentalistické postoje ekologických nebo antiglobalistických aktivistů hlásajících nemorálnost kapitalizmu, zpochybňujících technický rozvoj lidstva a ochotných použít násilí (zatím jen) proti bankovním automatům a výlohám Mc Donald´s. Vzpomeňme si na nedávnou protiklausovskou hysterii těch, kteří nechtějí slyšet a vidět, jak se pozvolna rozpíná evropská byrokracie a jak neefektivním se stává mechanizmus, kterým je sjednocovaná Evropa (a nyní i měna) ovládána. Přitom to byly právě vnitřní síly, vnitřní rozkladné společenské mechanizmy, nikoli vnější nájezdy barbarů, které dovedly k úpadku většinu kdysi vysoce vyspělých civilizací. Dějiny nabízejí mnoho výmluvných příkladů rozpadu „tisíciletých“ říší, Egypt či Řím jsou těmi nejznámějšími.
Právě znalost historických souvislostí a také schopnost srozumitelně vysvětlit složité společenské jevy jsou silnými stránkami britského historika Paula Johnsona, který se tím, co ohrožuje západní společnost zevnitř, zabývá ve své knize Nepřátelé společnosti (česky vyšlo v edici Rozmluvy v r.
Není proto příliš populární zdůrazňovat nikoli vnější, tedy snadno identifikovatelné, nýbrž vnitřní, méně nápadné ohrožení, tendence, které se projevují uvnitř samotné západní civilizace a které mohou vést až k jejímu úpadku. Tendence, proti kterým se bojuje velmi nesnadno, které mají mnoho vlivných zastánců a které se navíc tváří vůči civilizaci velmi přátelsky. Vzpomeňme si na kritiku, která se sesypala na hlavu Václava Klause, když v okamžicích vzedmutých protiteroristických a protiislamistických emocí upozorňoval na pověstnou špičku ledovce, jehož součástí jsou ovšem také nebezpečně fundamentalistické postoje ekologických nebo antiglobalistických aktivistů hlásajících nemorálnost kapitalizmu, zpochybňujících technický rozvoj lidstva a ochotných použít násilí (zatím jen) proti bankovním automatům a výlohám Mc Donald´s. Vzpomeňme si na nedávnou protiklausovskou hysterii těch, kteří nechtějí slyšet a vidět, jak se pozvolna rozpíná evropská byrokracie a jak neefektivním se stává mechanizmus, kterým je sjednocovaná Evropa (a nyní i měna) ovládána. Přitom to byly právě vnitřní síly, vnitřní rozkladné společenské mechanizmy, nikoli vnější nájezdy barbarů, které dovedly k úpadku většinu kdysi vysoce vyspělých civilizací. Dějiny nabízejí mnoho výmluvných příkladů rozpadu „tisíciletých“ říší, Egypt či Řím jsou těmi nejznámějšími.
Právě znalost historických souvislostí a také schopnost srozumitelně vysvětlit složité společenské jevy jsou silnými stránkami britského historika Paula Johnsona, který se tím, co ohrožuje západní společnost zevnitř, zabývá ve své knize Nepřátelé společnosti (česky vyšlo v edici Rozmluvy v r.
1999). Autor – známý svými liberálně konzervativními postoji a netající své křesťanské založení – přináší množství argumentů a příkladů a na závěr formuluje jakési hlavní zásady, kterých bychom se měli držet, chceme-li se vyhnout pasti, kterou si nastražily civilizace před námi. Johnsonovo „desatero“ je z mnoha ohledů aktuální právě zde, kde se v poslední době nepřiměřeně rozmáhá korporativistický stát, kde mají nepřiměřený vliv veřejnoprávní média vymykající se veřejné kontrole, kde spravedlnost trvá dlouho a není na ni zrovna spolehnutí a kde vědě a lidskému poznání je vyhrazena předposlední stránka nedělních příloh. Je aktuální právě nyní, v době, kdy se horečně formulují šalebně lákavé volební programy, podnikají zastírající manévry k utajení dřívejších chyb a šikují přátelé všech druhů socializmu k dalšímu útoku na kus naší svobody. Je aktuální pro všechny, kdo stojíme kdykoli před jakoukoli volbou. Toto je Johnsonovo desatero:
1. Není pravda, že všechny kodexy lidského chování jsou relativní, že absolutní dobro a zlo neexistují. Určité skutky jsou svojí podstatou a za všech okolností špatné. Morálně svobodný člověk dokáže volit mezi dobrem a zlem.
2. Nikdy nedovolme, aby se násilí vyplácelo. Každý, kdo ospravedlňuje politické násilí se musí ocitnout v podezření, že je nepřítelem naší společnosti.
3. Demokracie je nejmenším zlem. Podstatu demokracie však netvoří zásada všeobecného hlasovacího práva, nýbrž schopnost odstranit vládu nenásilnou cestou, trestat politické omyly čistě prostřednictvím voleb.
4. Podřízenost všeho konečnému rozhodnutí zákona je pro lidskou svobodu a štěstí podstatnější, než samotná demokracie. Zákonnost je nezbytná nejen k udržení svobody, ale i ke zvýšení blahobytu, je nezbytným stimulem pro spoření a investice.
5. Ve střetu individuálních a korporativních práv by se politické váhy měly přiklonit na stranu jednotlivce. Civilizaci totiž nevytvářejí sebelepší sdružení, ale obrovské množství nezávisle na sobě působících jednotlivců. Korporace omezují přirozený elitářský instinkt v člověku a svévolně posilují průměr.
6. Zdravý základ střední vrstvy je nejlepším ukazatelem zdraví společnosti jako celku. Nikdo se nemusí cítit zahanben svou příslušností k buržoazii. Rozvoj „středostavovských“ hodnot je naopak měřítkem vyzrálosti.
7. Když se svoboda dostává do rozporu s jinými žádoucími cíli veřejné politiky, společnost by se měla přiklonit na její stranu. Nekritické hledání relativní rovnosti vedlo k mnoha neomluvitelným omezením lidské svobody, ale nikdy k původnímu cíli.
8. Dejte si pozor na ty, kteří se snaží zvítězit v polemice na úkor jazyka. Kdo si cení významu slov, bude si cenit pravdy. Korektní používání jazyka je přirozeným dokladem civilizovanosti člověka.
9. Důvěřuj vědě. Za předpokladu fungujících pojistek představuje věda naši největší naději do budoucna.
10. Základem naší civilizace je hledání a poznávání pravdy.
1. Není pravda, že všechny kodexy lidského chování jsou relativní, že absolutní dobro a zlo neexistují. Určité skutky jsou svojí podstatou a za všech okolností špatné. Morálně svobodný člověk dokáže volit mezi dobrem a zlem.
2. Nikdy nedovolme, aby se násilí vyplácelo. Každý, kdo ospravedlňuje politické násilí se musí ocitnout v podezření, že je nepřítelem naší společnosti.
3. Demokracie je nejmenším zlem. Podstatu demokracie však netvoří zásada všeobecného hlasovacího práva, nýbrž schopnost odstranit vládu nenásilnou cestou, trestat politické omyly čistě prostřednictvím voleb.
4. Podřízenost všeho konečnému rozhodnutí zákona je pro lidskou svobodu a štěstí podstatnější, než samotná demokracie. Zákonnost je nezbytná nejen k udržení svobody, ale i ke zvýšení blahobytu, je nezbytným stimulem pro spoření a investice.
5. Ve střetu individuálních a korporativních práv by se politické váhy měly přiklonit na stranu jednotlivce. Civilizaci totiž nevytvářejí sebelepší sdružení, ale obrovské množství nezávisle na sobě působících jednotlivců. Korporace omezují přirozený elitářský instinkt v člověku a svévolně posilují průměr.
6. Zdravý základ střední vrstvy je nejlepším ukazatelem zdraví společnosti jako celku. Nikdo se nemusí cítit zahanben svou příslušností k buržoazii. Rozvoj „středostavovských“ hodnot je naopak měřítkem vyzrálosti.
7. Když se svoboda dostává do rozporu s jinými žádoucími cíli veřejné politiky, společnost by se měla přiklonit na její stranu. Nekritické hledání relativní rovnosti vedlo k mnoha neomluvitelným omezením lidské svobody, ale nikdy k původnímu cíli.
8. Dejte si pozor na ty, kteří se snaží zvítězit v polemice na úkor jazyka. Kdo si cení významu slov, bude si cenit pravdy. Korektní používání jazyka je přirozeným dokladem civilizovanosti člověka.
9. Důvěřuj vědě. Za předpokladu fungujících pojistek představuje věda naši největší naději do budoucna.
10. Základem naší civilizace je hledání a poznávání pravdy.