Diskuse o Lisabonské smlouvě připomíná diskusi o řešení nějakého technického problému. Slyšíme, že stejně nelze udělat nic jiného než hlasovat pro nebo proti, že jsou to jenom různá ideologická hlediska, ze kterých Lisabonskou smlouvu nahlížíme.
Tvrdím, že se nejedná o standardní mezinárodní bilaterální smlouvu. Není absolutně srovnatelná například s nějakou smlouvou o zamezení dvojímu zdanění s Portugalskem, jak by se podle názvu snad i mohlo zdát.
A dovolte mi proto trochu jiný úhel pohledu na to, co to vlastně Lisabonská smlouva je. Nikoliv z pohledu ústavně právního, ale z pohledu selského rozumu, a co její přijetí pro nás jak střednědobě, tak dlouhodobě znamená.
Konsolidované znění Lisabonské smlouvy představuje knihu o pěti stech stranách. Není ovšem pravda, že pozměňuje smlouvu Evropské unie, pozměňuje nepřijatou ústavu pro Evropu, která byla v referendu francouzským a holandským obyvatelstvem odmítnuta a proto se musela přepracovat do současné podoby.
Porovnejme ji s ústavou Spojených států. Ústava Spojených států byla vyhlášena před 220 lety a funguje dosud, přestože při jejím vzniku bylo třináct osad a dnes mají Spojené státy kromě padesáti států ještě řadu dalších území. Včetně svých sedmadvaceti dodatků je to velmi přehledný dokument. Je to krásné čtení jazykem, který je velmi srozumitelný.
Lisabonská smlouva má bez protokolů, příloh a dodatků plných tři sta stran textu, který není srozumitelný často ani právním expertům. Text vznikl přepracováním původní ústavní smlouvy, skoro bych si troufnul říci její recyklací. Ale rozdíl mezi těmi dvěma dokumenty není jenom v rozsahu a formě. Je především v jejich smyslu a podstatě.
Americká ústava začíná slovy: We the People of the United States of America. Začíná tím, že se lid shodl na tom, že toto je základ společného soužití dnes padesáti amerických států.
Lisabonská smlouva ve své preambuli začíná: Jeho veličenstvo král Belgičanů, její veličenstvo královna dánská atd.. Lisabonská smlouva připomíná více než základní politický dokument organizační řád velké, hierarchicky řízené byrokratické struktury. Dokonce jsou v ní mnohé klíčové politické akcenty úmyslně zamlžovány.
Smyslem a podstatou americké ústavy je zajištění svobody, spravedlnosti, bezpečnosti a blahobytu lidu Spojených států a jeho demokratických práv a přísné vymezení a omezení práva a povinnosti veřejných institucí. Smyslem Lisabonské smlouvy je naopak zajistit a garantovat pravomoci unijních institucí - nikoli svobod a práv lidí - umožnit jejich rozšiřování co nejjednodušším a nejakčnějším způsobem, umožnit posilovat centrální byrokracii, a to bez klasické vyváženosti tří pilířů státní moci, exekutivy, legislativy a soudní moci.
Tento základní rozdíl mezi těmito dvěma dokumenty by nám měl být zřejmý, budeme-li hlasovat pro ratifikaci Lisabonské smlouvy.
Mezi těmito dvěma dokumenty je rozdíl také ve způsobu, jakým byly přijaty. Americká ústava je skutečně společenskou smlouvou, která byla přijata nejen demokratickou procedurou, ale především s jistým étosem, je prodchnuta jistými ideály, které 220 let platí a pro které jsou nadšeni Američané ještě dnes. Nezlobte se na mne, pro Lisabonskou smlouvu se nadchnout nedokáži a byl bych rád, kdybych viděl někoho z vás, kdo se pro ni nadchnout dokáže.
Jsem přesvědčen, že to, co je nesrozumitelné, co vychází ze špatných principů a co je navíc prosazováno nátlakem a špatně, nemůže být dobrým základem pro demokracii, svobodu, bezpečnost a prosperitu lidu evropských zemí.
Co nám přinese Lisabonská smlouva?
Zmíním jen tři základní věci. Především rozšiřuje počet oblastí, ve kterých - bude-li smlouva přijata - bude rozhodovat pouze Unie, respektive její instituce namísto národních parlamentů a vlád. Je to téměř padesát zcela nových pravomocí. Když si uvědomíme, že dnes za současného stavu platnosti smluv zakládajících EU je téměř 50% všech norem, o nichž hlasuje Poslanecká sněmovna, pouhou transpozicí práva EU a řadu z nich nedokážeme ani jakkoli ovlivnit, - jinými slovy naše účast z hlediska samostatné tvorby politické vůle je minimální - tak při platnosti Lisabonské smlouvy už to bude více než 80% všeho, co se nás týká, o čemž nebude moci rozhodnout zákonodárný suverén v této zemi, náš parlament.
Uvědomme si přitom, že Lisabonská smlouva navíc nedává ani poslancům Evropského parlamentu právo zákonodárné iniciativy, což je pro mne nepředstavitelné.
Tvrdím, že se nejedná o standardní mezinárodní bilaterální smlouvu. Není absolutně srovnatelná například s nějakou smlouvou o zamezení dvojímu zdanění s Portugalskem, jak by se podle názvu snad i mohlo zdát.
A dovolte mi proto trochu jiný úhel pohledu na to, co to vlastně Lisabonská smlouva je. Nikoliv z pohledu ústavně právního, ale z pohledu selského rozumu, a co její přijetí pro nás jak střednědobě, tak dlouhodobě znamená.
Konsolidované znění Lisabonské smlouvy představuje knihu o pěti stech stranách. Není ovšem pravda, že pozměňuje smlouvu Evropské unie, pozměňuje nepřijatou ústavu pro Evropu, která byla v referendu francouzským a holandským obyvatelstvem odmítnuta a proto se musela přepracovat do současné podoby.
Porovnejme ji s ústavou Spojených států. Ústava Spojených států byla vyhlášena před 220 lety a funguje dosud, přestože při jejím vzniku bylo třináct osad a dnes mají Spojené státy kromě padesáti států ještě řadu dalších území. Včetně svých sedmadvaceti dodatků je to velmi přehledný dokument. Je to krásné čtení jazykem, který je velmi srozumitelný.
Lisabonská smlouva má bez protokolů, příloh a dodatků plných tři sta stran textu, který není srozumitelný často ani právním expertům. Text vznikl přepracováním původní ústavní smlouvy, skoro bych si troufnul říci její recyklací. Ale rozdíl mezi těmi dvěma dokumenty není jenom v rozsahu a formě. Je především v jejich smyslu a podstatě.
Americká ústava začíná slovy: We the People of the United States of America. Začíná tím, že se lid shodl na tom, že toto je základ společného soužití dnes padesáti amerických států.
Lisabonská smlouva ve své preambuli začíná: Jeho veličenstvo král Belgičanů, její veličenstvo královna dánská atd.. Lisabonská smlouva připomíná více než základní politický dokument organizační řád velké, hierarchicky řízené byrokratické struktury. Dokonce jsou v ní mnohé klíčové politické akcenty úmyslně zamlžovány.
Smyslem a podstatou americké ústavy je zajištění svobody, spravedlnosti, bezpečnosti a blahobytu lidu Spojených států a jeho demokratických práv a přísné vymezení a omezení práva a povinnosti veřejných institucí. Smyslem Lisabonské smlouvy je naopak zajistit a garantovat pravomoci unijních institucí - nikoli svobod a práv lidí - umožnit jejich rozšiřování co nejjednodušším a nejakčnějším způsobem, umožnit posilovat centrální byrokracii, a to bez klasické vyváženosti tří pilířů státní moci, exekutivy, legislativy a soudní moci.
Tento základní rozdíl mezi těmito dvěma dokumenty by nám měl být zřejmý, budeme-li hlasovat pro ratifikaci Lisabonské smlouvy.
Mezi těmito dvěma dokumenty je rozdíl také ve způsobu, jakým byly přijaty. Americká ústava je skutečně společenskou smlouvou, která byla přijata nejen demokratickou procedurou, ale především s jistým étosem, je prodchnuta jistými ideály, které 220 let platí a pro které jsou nadšeni Američané ještě dnes. Nezlobte se na mne, pro Lisabonskou smlouvu se nadchnout nedokáži a byl bych rád, kdybych viděl někoho z vás, kdo se pro ni nadchnout dokáže.
Jsem přesvědčen, že to, co je nesrozumitelné, co vychází ze špatných principů a co je navíc prosazováno nátlakem a špatně, nemůže být dobrým základem pro demokracii, svobodu, bezpečnost a prosperitu lidu evropských zemí.
Co nám přinese Lisabonská smlouva?
Zmíním jen tři základní věci. Především rozšiřuje počet oblastí, ve kterých - bude-li smlouva přijata - bude rozhodovat pouze Unie, respektive její instituce namísto národních parlamentů a vlád. Je to téměř padesát zcela nových pravomocí. Když si uvědomíme, že dnes za současného stavu platnosti smluv zakládajících EU je téměř 50% všech norem, o nichž hlasuje Poslanecká sněmovna, pouhou transpozicí práva EU a řadu z nich nedokážeme ani jakkoli ovlivnit, - jinými slovy naše účast z hlediska samostatné tvorby politické vůle je minimální - tak při platnosti Lisabonské smlouvy už to bude více než 80% všeho, co se nás týká, o čemž nebude moci rozhodnout zákonodárný suverén v této zemi, náš parlament.
Uvědomme si přitom, že Lisabonská smlouva navíc nedává ani poslancům Evropského parlamentu právo zákonodárné iniciativy, což je pro mne nepředstavitelné.
Náš Parlament přijímá řadu vadných zákonů, jsme si vědomi toho, že jeho práce není bezvadná, ale máme obrovskou výhodu a Ústavou stanovené právo to měnit. Dokonce každý jednotlivý poslanec či senátor má právo předložit z vlastní iniciativy návrh na opravu, ba dokonce na vydání nového zákona. Poslanci Evropského parlamentu toto právo nemají, to zůstává dnes i podle Lisabonské smlouvy v rukou Evropské komise.
Další zásadní věcí, kterou přináší Lisabonská smlouva je, že se rozšiřuje způsob hlasování o věcech, které jsou v působnosti EU, tzv. kvalifikovanou většinou a ruší se právo veta jednotlivých členských zemí. Ano, umožní to větší akceschopnost, ale pro nás to znamená, že se prohlubuje princip centrálního řízení a že Česká republika ztrácí kontrolu nad těmi oblastmi, v nichž se rozhoduje kvalifikovanou většinou. Nebudeme na ně mít vůbec vliv. Jinými slovy: je pravda, že se usnadní a zefektivní činnost institucí EU, ale zároveň se tím umožňuje účinnější prosazování národních zájmů těch velkých. Když se podíváme na chování například představitelů Francie nebo Německa vůči nám, jsem hluboce přesvědčen, že u nich je bližší košile než kabát, u nich má národní zájem Německa nebo Francie přednost před zájmy, které mají menší členské země, například Česká republika. To jsou rizika, s nimiž musíme počítat.
Jaký postoj má každý z nás k Lisabonské smlouvě, je závislé jen na tom, zda sleduje střednědobý nebo dlouhodobý horizont, zda je větší pesimista, nebo větší optimista, který věří, že vývoj bude směřovat jen k dobrému a ještě lepšímu - a také na tom, zda je odvážný, nebo naopak, zda v sobě odvahu pro ratifikaci Lisabonské smlouvy hlasovat nenachází. Měl by ale vědět, o čem hlasuje.
Velmi často se zdůrazňuje, že Ústavní soud ve svém stanovisku konstatoval, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou Ústavou. Skláním se před panem profesorem Jičínským, mně dalo práci text soudce Güttlera prostudovat a pozorně si pročíst stanovisko Ústavního soudu. Konstatuji ale, že jsem tam nalezl, že Ústavní soud kromě toho, že se nezabýval rozporem s naší Ústavou jako celkem, ale alibisticky pouze čtyřmi oblastmi, které byly výslovně uvedeny v podání Senátu, používá formulace, že posuzoval Lisabonskou smlouvu z tzv. eurokonformního hlediska. Příležitostně požádám pana profesora, aby vysvětlil, jak se dá posuzovat konformita českého ústavního pořádku z eurokonformního hlediska.
Dále se v odůvodnění konstatuje: „Rozsah přenosu pravomocí je otázkou výsostně politickou. Ústavní soud připouští, že jeho stanovisko k Lisabonské smlouvě se může v budoucnu změnit, pokud by se ukázalo, že je zajištění kontroly rozsahu výkonu přenesených pravomocí nefunkční.“ To je totéž, jako kdyby vám obchodní právník před podpisem kupní smlouvy na dům řekl: podepiš to, ale do budoucna ti nezaručuji, že smlouva se neukáže jako špatná a že ten, kdo nabude tvůj majetek, ho vůbec zaplatí. V podstatě je to totéž. V budoucnu může Ústavní soud názor změnit, protože posouzení Lisabonské smlouvy z hlediska přenosu kompetencí je možné pouze na základě posouzení jejich reálného vykonávání.
Při představě, že proces, jímž bude přijata Lisabonská smlouva, je nevratný, při představě, že už to nebudeme my, kdo bude moci rozhodovat o vlastní budoucnosti, nemám odvahu pro Lisabonskou smlouvu hlasovat. Jsem přesvědčen, že nemám právo lehkomyslně naložit s tím, co tady kdysi zakladatelé české státnosti a ti, kteří budovali suverénní český a československý stát, předat do rukou někoho jiného, kdo přirozeně a logicky bude hájit spíše své vlastní národní zájmy než zájmy nás, lidu České republiky.